Úterý 1. srpna 1944
Úterý 1. srpna. 1944
Milá Kitty,
„klubíčko rozporů“! To je poslední věta mého předešlého dopisu a první toho dnešního. „Klubíčko rozporů“, můžeš mi přesně vysvětlit, co to je? Co znamená rozpor? Jsou v něm, jako v mnoha slovech, dva významy. Rozpor navenek a rozpor uvnitř. Ten první je obvykle: „nespokojit se s míněním ostatních lidí, vědět sama všechno líp, mít poslední slovo“, zkrátka samé nepříjemné vlastnosti, jimiž jsem vyhlášená. Ten druhý, jímž nejsem známá, je moje tajemství.
Vyprávěla jsem ti už vícekrát, že nemám jednu, ale vlastně dvě duše. V jedné části přebývá moje rozpustilá veselost, můj výsměch všemu, má chuť k životu, a především můj zvyk brát všechno na lehkou váhu. Tím rozumím: nepohoršovat se nad nějakým koketováním, polibkem, objetím nebo neslušným vtipem. Tato část obyčejně číhá, aby potlačila druhou stránku mé povahy, která je mnohem krásnější, ryzejší a hlubší. Je pravda, že nikdo nezná Anne z té dobré stránky, a proto jsem pro většinu lidí nesnesitelná. Ano, jsem zábavný šašek na jedno odpoledne, pak mě má zase každý na měsíc dost. Vlastně přesně totéž, co je zamilovaný film pro vážné lidi, jednoduše rozptýlení, chvilková zábava, něco, co se rychle zapomíná, nic špatného, ale také nic dobrého. Je mi nepříjemné ti to vyprávět, ale proč bych neměla, když přece vím, že je to pravda? Moje lehčí, povrchní stránka vždycky potlačí tu hlubší, a proto vždycky vítězí. Neumíš si představit, jak často jsem se pokoušela tuto Anne, která je jen polovinou celé Anne, odsunout, změnit a ukrýt. Nejde to, a taky vím, proč to nejde.
Mám velký strach, že všichni, kdo mě znají takovou, jaká jsem obyčejně, by odhalili, že mám jinou stránku, krásnější a lepší. Mám strach, že se mi vysmějí, že jim budu připadat směšná a sentimentální, že mě nebudou brát vážně. Jsem na to zvyklá, že mě lidé neberou vážně, ale jen ta „lehká“ Anne je na to zvyklá a může to vydržet. Ta „těžší“ jena to příliš slabá. Kdybych jednou násilím na čtvrt hodiny opravdu opstavila tu druhou Anne do světla ramp, stáhne se jako netýkavka zpátky, a jakmila by měla promluvit, dá slovo Anne číslo jedna a zmizí, než si to uvědomím.
Ve společnosti se tedy ta milá Anne ještě nikdy, ještě ani jednou neobjevila, ale jsem-li o samotě, ujímá se slova skoro vždycky. Vím přesně, jaká bych ráda byla, jaká taky jsem... uvnitř, ale bohužel jsem taková jen pro sebe. A to je snad, vlastně docela určitě důvod, proč si myslím, že jsem šťastná „niterná“ povaha, a proč mě ostatní pokládají za šťastnou „vnějškovou“ povahu. Uvnitř mi ryzí Anne ukazuje cestu, navenek nejsem nic jiného než rozpustilé, skákající kůzle.
Jak už jsem řekla, cítím všecko jinak, než to vyslovuji. A tím jsem si získala pověst holky, která nadbíhá klukům, flirtuje, je všetečná a čte zábavné romány. Veselá Anne se tomu směje, drze odpovídá, lhostejně krčí rameny, dělá, jako by jí bylo všecko jedno. Ale tichá Anne reaguje přesně naopak! Chci-li být úplně upřímná, musím se ti přiznat, že se mě to dotýká, že se bezmezně snažím, abych byla jiná, ale že vždycky zase podlehnu silnějším mocnostem.
Vzlyká to ve mně: „Vidíš, jak to s tebou dopadlo; špatné mínění, výsměšné a pohoršené tváře, lidé, kterým se zdáš nesympatická, a to všecko, že nedáš na rady své dobré poloviny.“
Ach, ráda bych na ně dala, ale nejde to. Když jsem tichá nebo vážná, každý si myslí, že to je nová komedie, a pak se musím zachránit nějakým vtipem. A to nemluvím o své vlastní rodině, která si určitě myslí, že jsem nemocná, dává mi polykat prášky proti bolení hlavy a na uklidnění, ohmatává mi krk a čelo, jestli nemám horečku, ptá se mě na stolici a kritizuje mou špatnou náladu. To nesnáším! Když mě tak pozorují, začnu být nejdřív prostořeká, pak smutná, a nakonec zase otočím, obrátím to špatné ven, to dobré dovnitř a hledám vytrvale cestu, abych byla taková, jaká bych chtěla být a jaká bych být mohla, kdyby... Ano, kdyby na světě nežili žádní jiní lidé.
Tvoje Anne M. Franková
