Úterý 8. února 1944
Úterý 8. února 1944
Nejdražší Kitty,
nemůžu ti říct, jak se cítím. Hned toužím po klidu, hned zas po trošce veselosti. Už jsme si tady odvykli se smát, smát se tolik, až už člověk nemůže dál.
Dnes ráno jsem měla záchvat smíchu. Takový, jaký míváme někdy ve škole. Margot a já jsme se řehonily jako úplné puberťačky.
Včera večer jsem měla zase konflikt s matkou. Margot se zabalila do své vlněné deky, ale hned zase vyskočila z postele a začala deku důkladně prohlížet. Byl v ní špendlík. Matka přišívala na deku záplatu. Otec vrtěl hlavou a mluvil o matčině nepořádnosti. Za chvilku přišla z matka z koupelny a já jí řekla z legrace německy: „Ty jsi pravá krkavčí matka.“
Samozřejmě se zeptala proč a my jí vyprávěli o špendlíku.
Hned se zatvářila povýšeně a řekla mi: „Že zrovna ty mluvíš o lajdáctví! Když ty něco šiješ, celá podlaha je samý špendlík. A podívej se, tady už zase leží pouzdro na manikúru. To taky nikdy neuklidíš.“
Řekla jsem, že jsem ho nepoužívala, a Margot přispěla na pomoc, protože to byla její vina.
Matka mi ještě chvíli vykládala o lajdáctví, až jsem toho měla plné zuby a naštvaně jsem řekla: „Já přece o lajdáctví neřekla ani slovo! Když někdo něco udělá, vždycky se to sevez na mě.“
Matka mlčela. A já jsem jí musela dát za necelou minutu pusu na dobrou noc. Ta příhoda asi není důležitá, ale mne štve všecko.
Protože mám právě teď čas na přemýšlení a procházím všechny oblasti, kde se mi naskytne pasva pro myšlenky, přišlo mi na mysl otcovo a matčino manželství. Bylo mi vždy představováno jako vzor ideálního manželství. Žádné hádky, rozezlené tváře, dokonalá harmonie atd. atd.
O otcově minulosti leccos vím, a co nevím, to jsem si přibájila. Domnívám se, že si otec vzal matku, protože ji považoval za vhodnou partnerku na místo své ženy. Musím přiznat, že matku obdivuji pro to, jak toto místo zaujala, a pro to, že – pokud vím – nikdy nereptala a taky nikdy nežárlila. Pro milující ženu není jednoduché vědět, že v srdci svého muže nikdy nezaujme první místo, a matka to věděla. Otec matku kvůli tomu nepochybně obdivoval a oceňoval její charakter. Proč by si měl brát nějakou jinou? Jeho ideály odvály a jeho mládí bylo pryč. Co se stalo z jejich manželství? Žádné hádky a názorové neshody – to ne, ale ideální manželství to rovněž není. Otec si matky cení a má ji rád, ale není to manželská láska podle mých představ. Otec bere matku takovou, jaká je. Často se zlobí, ale řekne toho co nejméně, protože ví, jaké oběti matka usela přinést. To se týká obchodu, jiných věcí, lidí, všeho. Otec se už dávno neptá pokaždé matky na její úsudek, nevypráví jí všechno, protože ví, že často přehání, je příliš kritická a zaujatá. Otec není zamilovaný, políbí ji tak, jak líbá nás, nikdy ji nedává za vzor, protože to nemůže udělat. Dívá se na ni škádlivě a posměvačně, ale nikdy láskyplně. Může být, že matka kvůli té velké oběti působí na své okolí tvrdě a nepříjemně, ale tímto způsobem se bude stále víc vzdalovat z cesty llásky a budit stále méně obdivu. Otec bezpochyby jednoho dne zjistí, že sice nikdy navenek nevznesla nárok na plnou míru jeho lásky, ale že takto pomalu, ale jistě okoralo její nitro. Ona ho miluje jako nikoho druhého a je krušné sledovat, jak tento způsob lásky pokaždé zůstane neopětován.
Neměla bych tedy cítit opravdu hodně soucitu s matkou, neměla bych jí pomáhat? A otec? – Nedokážu to, stále před sebou vidím jinou matku, nejsem toho schopna. – A jak bych taky měla? Nic mi o sobě nevyprávěla a já jsem se jí nikdy neptala. Co víme o našich myšlenkách? Nemůžu s ní mluvit, nemůžu se s láskou dívat do těch chladných očí, ne nikdy! - Kdyby tak jen měla v sobě aspoň něco z chápavé matky, ať už mírnost nebo přívětivost, trpělivost či něco jiného; stále znovu bych se jí snažila přiblížit. Ale milovat tuto bezcitnou povahu, tuto uštěpačnou bytost je mi den ze dne nemožnější.
Tvoje Anne
